Spor o Boží jméno se dnes vede v jedné holandské obci, kde katolický biskup chce jméno „Bůh“ přejmenovat na „Alláh“. Co z toho vyplývá?

V jedněch novinách stálo: „Katolický biskup Tiny Muskens z ho­landské Bredy se postaral o roz­ruch provokativním nápadem. Chce, aby jeho ovečky nazývaly Pána Boha Alláh. Pánu Bohu je to jedno, jak mu lidé říka­jí, zdůvodňuje svůj nápad 71letý kněz. Vždyť Alláh znamená také prostě Bůh. V Indonésii se při mši místo Bůh říká Alláh. Předseda protestantských církví Holandska, Gerri de Fijter, však pro tako­vou argumentaci nemá žádné pochopení: Tady přece nejsme v Indonésii.“¹

Když však je to Pánu Bohu jedno, jak mu lidé říkají, proč by se nemělo zůstat při dosavadním oslovení? Proč chce biskup v křesťanské zemi Pána Boha oslovovat Alláh? Proč nenavrhne, aby všichni muslimové v křesťanském Ho­landsku oslovovali Pána Boha tak, jak je to v Holandsku zvykem?

Jeden misionář v Jižní Americe, kde se mluví španělsky, oslovuje Pána Boha „Dios“, v Itálii „Dio“, v Maďarsku „Isten“. Latinsky se Pán Bůh oslavuje vě­tou „Sólo Dei Gloria!“ Proč však, pokud se jedná o Alláha, zůstává se v každém jazyku při tomto jménu a proč se neo­slovuje jako Pán Bůh jazykem té které země? Pokud je Alláh Bůh, měl by se v Německu oslovovat Gott, ve Španěl­sku Dios, v Maďarsku Isten, ale musli­mové ve všech zemích zůstávají při oslo­vování svého boha u jména Alláh.

Nejde zde tedy o jazykovou, ale o du­chovní interpretaci. Z toho je vidět, že Alláh nemá nic společného s Bohem Bible, není s Ním identický, jde skuteč­ně o dva různé bohy.

Je Pánu Bohu opravdu jedno, jak Jej nazýváme? Hospodin je a zůstává ten Věčný, který se zjevil v Pánu Ježíši Kristu a v Něm je pro nás dostupný. V Pánu Je­žíši jako „Emmanueli“ je Pán Bůh s námi (Mtl,21-23). Kdo se modlí ve jménu Pána Ježíše, modlí se vyslyšitelně ( J14,13-14; 15,16; 16,23), a kdo vzývá jméno Pána Ježíše, je zachráněný, spasený (Ř 10,13). Mimo Pána Ježíše není absolutně žádná jiná možnost spásy: „A v nikom jiném není spasení, protože lidem není dáno jiné jméno pod nebem, v němž bychom měli být spase­ni.“ (Sk 4,12)

Jméno Pána Ježíše stojí výslovně nad každým jiným jménem, které se užívá v jakémkoliv náboženství, není jiného jména, jímž bychom se mohli dovolat nějaké vyšší instance. V Ef 1,21 čteme: „… vysoko nad každou vládu, mocnost, moc i panství, i nad každé jméno, které je jmeno­váno nejen v tomto věku, ale i v budoucím.“  Boží vykupující moc se zjevuje a udílí ve jménu a skrze jméno Pána Ježíše: „A ta­koví jste někteří byli, ale jste omyti, nadto posvěceni, ano, ospravedlněni jménem Pána Ježíše a Duchem našeho Boha“ (l K 6,11) Je to přikázání nebeského Otce, aby­chom věřili ve jméno Jeho Syna Pána Ježíše Krista, protože jedině skrze Něho máme k Otci přístup: „A to je to jeho při­kázání, abychom uvěřili jménu jeho Syna Ježíše Krista a milovali jedni druhé, jak nám dal přikázání.“ (l J 3,23) „Tyto věci píši vám věřícím ve jméno Božího Syna, abyste věděli, že máte věčný život, a abyste věřili ve jméno Božího Syna.“ (l J 5,13)

Není nic horšího, než jméno Pána Je­žíše zapřít, i když právě to se bude v po­sledních časech dít. O tom píše Petr ve svém druhém listu 2,1: „Mezi lidem však bývali i falešní proroci, tak jako i mezi vámi budou falešní učitelé, kteří pokoutně zave­dou zhoubné sekty. Budou zapírat dokonce i Panovníka, který je vykoupil, a tak na sebe přivádějí rychlou záhubu.“

Už ve Sta­rém zákoně vystupovali falešní proroci a v prvotním křesťanství tomu nebylo jinak. Tento fenomén vystoupí obzvlášť silně v posledních časech jako „falešní učitelé“. Právě v zemích s křesťanskou tradicí, v nichž po staletí požehnaně působilo evangelium o Ježíši Kristu, se jméno Pána Ježíše zapírá, otevírá se prostor pro pohanská náboženství, agnosticismus, ba atheismus jako nikdy dříve. Ne nadarmo chválí Pán v listu do Pergamu tamní církev: „Znám tvé skut­ky i to, že bydlíš tam, kde je Satanův trůn, a že se držíš mého jména a nezapřel jsi moji víru ani v těch dnech, kdy byl Antípas, můj věrný svědek, zabit u vás, kde by dlí Satan.“ (Zj 2,13; srov. 3,8)

Satanův cíl je působit, aby se zapíralo jméno Pána Ježíše. Je proto především třeba držet se jména Ježíš, nezapírat je, i kdyby to mělo vést k mučednické smrtí jako u Antipa, zmíněného ve Zj 2,13. Satanem řízený světový systém bude totiž v posledních časech zejména zaměřený proti tomu spásnému jménu nad každé jméno – Ježíš, Boží Syn. Není nic divného, že satan sám bude usilovat o božské uctívání (srov. např. 2Te 2,3-4). Každý však, kdo vyzná jméno Pána Ježíše před lidmi, přináší tak Hospodinu oběť díků: „Skrze něj tedy přinášejme Bohu neustále oběť chvály, to jest ovoce rtů, vyznávajících jeho jméno.“ (Žd 13,15)

Na tomto pozadí je pobouření v Bredě opodstatněné a blaze těm, kdo se takto bouří.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                            N.L.

¹20 Minut (švýcarské noviny), 17.8.2007

                                                                   Převzato z časopisu Volání uprostřed noci č. 07-08/2008

   To řekla známá švýcarská spiso­vatelka dětských knih Federica de Cesto (70). Už vydala přes 80 knih. Patří mezi nejoblíbenější au­torky knih pro mládež v německé ob­lasti. V roce 1994 napsala svůj první román pro dospělé „Stříbrná mušle“. Tato v Itálii narozená spisovatelka žila v šesti zemích a nakonec se usadila ve Švýcarsku.

  Proti této výpovědi autorky dětských knih můžeme postavit větu nejednoho kazatele biblické zvěsti: „Smrt není tečka. Je to dvojtečka.“ Smrtí všecko nekončí, ale dle Žd 9,28 je zde pokra­čování: „… tak byl i Kristus jednou obě­tován, aby vzal na sebe hříchy mnohých, a těm, kdo ho očekávají, se podruhé ukáže bez hříchu, aby je spasil.“

Po smrti nastane pro každého člově­ka konečný Boží soud. Bylo by špatné, kdyby lidský život nedosáhl cíle, Pánem Bohem určeného, kdyby „ta poslední věta zůstala nedopsaná“.

Věta paní Cesto nám připomíná, že každá smrt je předčasná, že život nebyl úplně dožit, zdá se, že ta určitá, podstat­ná tečka schází.

Nejstarší člověk, který kdy žil, byl Metúšelach (Metuzalém): „Všech dnů Metúšelachových bylo devět set šedesát de­vět let, a umřel.“ (l M 5,27) Kdybychom se ho tehdy v těch jeho 969 letech zepta­li, jestli by ještě rád žil dál, jistě by řekl: „Samozřejmě. Je ještě tolik toho, co bych rád vykonal, čemu bych se ještě rád naučil. Dávno nejsem dokonalý. Docela rád bych žil ještě jednou tak dlouho.“

Život není plně dožitý, pokud schází ta nejdůležitější věta. Tu nám přinesl Pán Ježíš, když umíral na kříži na Golgo­tě. Řekl tu nejslavnější větu všech dob: „Dokonáno jest!“ (J 19,30)

Je to zároveň ta nejúčinnější, nejpů­sobivější věta, který kdy byla řečena. Je to dokončení a závěrečná tečka k nadě­ji na vykoupení našich duší. S Pánem Ježíšem a s tím, co pro nás dokonal, dosahujeme toho nejblaženějšího cíle svého života v hledání spasení. Už žád­ná otázka nezůstává bez odpovědi, pryč je nejistota, nezbývá nic nedokončené­ho. „Hleďme na původce a dokonavatele víry Ježíše, který pro radost, jež ležela před ním, podstoupil kříž nedbaje na han­bu a posadil se po pravici Božího trůnu.“ (Žd 12,2)

Krátce před svou smrtí řekl známý apoštol Pavel: „Bojoval jsem dobrý boj; běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. Nakonec je pro mě připravena koruna spravedlnosti, kterou mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce; a nejen mně, ale i všem, kdo si zamilovali jeho příchod.“ (2 Tm 4,7-8)

Pavel se nemusel obávat, že něco pro­meškal, že „poslední větu nedopsal“. Obrátil se k Pánu Ježíši a nikdy se od Něho nevzdálil. Zachoval si víru v Něho a podle toho žil a sloužil.

Pán Ježíš je ta závěrečná tečka na cestě hledání Pána Boha. Kdo se k Němu obrátí, toho věč­ná spása a vykoupení jsou dopsány až do konce.

N.L.

 Převzato z časopisu Volání uprostřed noci č. 07-08/2008