EU se podařilo přivést na společné jeviště strany silně znepřátelené a 43 států dostat ke kulatému stolu. 

     Stará Římská říše se rozkládala na území celého Středomoří. Podle biblických proroctví očekáváme, že taková říše zase vznikne. Je tedy vznik Unie středomořských států jistě nanejvýš zajímavý.

       Dne 13. července 2008 se to stalo. V Paříži byla oficiálně založena Středomořská unie. Hnacím motorem je zde francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Pozvání odmítl jedině libyjský vůdce revoluce Muammar Kaddáfí. Všechny ostatní státy EU a arabské Maghrebské unie, stejně jako státy Blízkého východu, Turecko a balkánské státy vyslaly své vrcholné zástupce, dohromady to bylo 43 států. Středomořská unie však není pouze francouzský projekt ve spoluprá­ci s islámskou severní Afrikou, ale také se všemi státy EU. Středomořská unie měla původně zahrnovat pouze státy na pobřeží Středozemního moře, ale na ná­tlak Německa se dle rozhodnutí vedení EU ze 13. července staly členy Středo-mořské unie všechny členské státy EU. Sarkozy hovořil o historickém pokroku. Založením této unie se má posílit tak zvaný „Barcelonský proces“. Tak se na­zýval dosavadní kooperační program EU se středomořskými státy v severní Africe a na Blízkém východě. Barce­lonský proces se zakládal na smlouvě z roku 1995 o intenzivnější spolupráci těchto partnerů: Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Libye, Palestinci, Sýrie a Tunisko. EU vyděluje ročně 2 miliardy eur na podporu této skupiny. Francie konstatovala, že to přináší málo výsledků, a že je proto nutné prohlou­bit dialog. 13. března 2008 se tedy spo­lečným usnesením změnil Barcelonský proces na Středomořskou unii.

    Ačkoliv nedošlo ke spo­lečnému fotografování, jelikož zástupci arabských států se nechtěli ukázat vedle izraelského premié­ra Ehuda Olmerta, a také si premiér Olmert a syrský prezident Bašar el-Assád ani nepodali ruku, může se toto setkání dle Sarkozyho hodnotit jako historické.

     EU se podařilo přivést na společné jeviště strany silně znepřátelené a 43 států dostat ke kulatému stolu. To je nanejvýš zajíma­vé. Čím dál zřetelněji a mocněji si EU buduje svou cestu. Její vliv je čím dál silnější.

     Jak se dál bude vyvíjet Středomořská unie, není jasné. Je docela možné, že se biblická proroctví naplní úplně jinak, než si myslíme. Jak známo, naplnění je také nejjistějším výkladem. Ovšem světlo, které ten nový politický vývoj vrhá na biblická proroctví, stojí jistě za zamyšlení.

„Tehdy mi anděl řekl: Proč jsi užasl? Já ti povím tajemství té ženy i šelmy, která ji nese, jež má sedm hlav a deset rohů. Šelma, kterou jsi viděl, hýla a není a má vystou­pit z propasti a jít do záhuby. A obyvate­lé země, ti, jejichž jména nejsou zapsána v knize života od založení světa, užasnou, až uvidí tu šelmu, která byla a není, aleje.“ (Zj 17,7-8) 

  Zdá se, že tato šelma je ten drakem posedlý antikristovský vládce poslední světové říše (srov. Zj 12,3; 13,2). Měla smrtelnou ránu a ta se uzdravila. Vystu­puje z propasti a řítí se do zkázy. Byla, není a zase bude (vystoupí z propasti), takže celý svět v údivu půjde za ní (srov. Zj 13,3.12; 17,8). Takže tato poslední šelma je jednak symbolem poslední svě­tové říše, jednak osobnost, která repre­zentuje tuto říši.

   Žena nesená šelmou představuje celosvětové spojení náboženství jako babylonské nevěstky a je satanským protikladem nebeského Jeruzaléma a Beránkovy nevěsty.

     Sedm hlav představuje předcházející světové říše: „Zde je mysl, která má moud­rost: těch sedm hlav je sedm hor, na kterých ta žena sedí. Je také sedm králů. Pět jich padlo, jeden je a další ještě nepřišel; a až přijde, musí zůstat na krátký čas. A šelma, která byla a není, taje osmý král; je z těch sedmi a jde do záhuby.“ (Zj 17,9-11)

       Těch pět padlých jsou bývalí repre­zentanti (hlavy, králové) světových říší (pahrbky): faraón (Egypt), Sancherib (Asýrie), Nebúkadnesar (Babylon), Kýros (Persie) a Alexander Veliký (Řec­ko). Ten, který je, se vztahuje na císaře Římské říše v době Janově, kdy psal Zjevení.

        Ten poslední, který ještě nepřišel (sedmý), se vztahuje na antikristovského vládce znovu vzniklé eschatologické „Římské říše“, která má trvat jen krátký čas, to znamená jen po dobu Velikého soužení.

    Podle v. 11 je ta jiná šelma opět vládce poslední antikristovské říše. Ten sedmý je tedy i osmý, uzdravený z té smrtelné rány. Byl, není a zase je tu jako osmý (srov. Zj 13,3.12.; 17,8).

   Těch deset rohů jsou vládcové, kteří se dostanou k moci během antikristov­ské říše. „A deset rohů, které jsi viděl, je deset králů, kteří se ještě neujali kralování, ale mají přijmout moc jako králové v jednu hodinu spolu se šelmou. Ti mají jedno mí­nění a svou sílu a moc dají šelmě. Ti budou bojovat s Beránkem, a Beránek nad nimi zvítězí – neboť je Pán pánů a Král králů -a s ním i jeho povolaní, vyvolení a věrní.“ (Zj 17,12-14)

     Boží slovo se nutně nemusí naplnit v té Středomořské unii, stojí však za zmínku, že taková unie vznikla, protože se podobá tomu, co Bible říká o poslední antikris­tovské říši. Vznikne zřejmě poslední antikristovská říše, která pravděpodobně povstane z Evropy a bude jí vládnout poslední světovládce (sedmá a osmá hlava), ke kterému se přidá 10 vladařů. Rozhodně však vidíme, že naplnění biblic­kých proroctví se stává čím dál konkrétnějším.

 • IM.L Volání uprostřed noci  9-10/2008

       Slovo poslušnost má stejný kořen, jako slyšet, sluch. Kdo tedy chce být poslušný, musí se naučit naslouchat. Proto říká Bib­le, že jsou blahoslavení ti, kdo Boží slovo slyší (L 11,28). Slyšení však ještě není poslouchání. Proto Bible pokračuje a říká, že ke slyšení Božího slova patří také činění. Pán Ježíš jednou dokonce označil za své příbuzné právě ty, kdo slyší a činí Boží slovo (L 8,21). Takže slyšení a činění Božího slova je poslušnost. Jejím základem je láska, jak vyplývá ze slov Pána Ježíše u Jana 14,12: „Amen, amen, říkám vám: Kdo věří ve mne, skutky, které dělám já, bude dělat i on; a bude dělat větší skutky než tyto, neboť iá jdu ke svému Otci.“

      Takže biblická poslušnost znamená: slyšet Boží slovo, podržet je, přemýšlet o něm a ve svém životě je uvést do praxe. Biblic­ká poslušnost je podřízení se Božímu slovu. To se stává normou mého smýšlení a jednání. Žel, není tomu tak automaticky u všech křesťanů. Apoštol Pavel varuje, že zejména v posledních dnech se budou mnozí vydávat za křesťany, ale nebudou podřízení Božímu slovu: „Budou mít vnější způsob zbožnosti, ale zřeknou se její moci. Od takových se odvracej.“ (2 Tm 3,5)

     Poslušnost je testem lásky k Pánu Bohu. Pokud někdo tvrdí, že miluje Pána Ježíše a horlivě evangelizuje či se vydá na misijní pole, při tom však jeho život není podřízený Božímu slovu, pak je jeho horlivost jen hořící sláma a povrchní křesťanství. „Poslouchat je lepší, než obětovat,“ čteme v 1 S 15,22. Dokonce sám Boží Syn během svého pozemského života dokazoval lásku k Otci bezpod­mínečnou poslušností: „On za dnů svého těla s velikým křikem a slzami  obětoval modlitby a prosby tomu, kdo ho byl schopen zachránit před smrtí, a pro svou zbožnost byl vyslyšen. Ačkoliv byl Boží Syn, naučil se z toho, co vytrpěl, poslušnosti.“ (Žd 5,7-8)

     Učit se poslušnosti neznamená neklást Pánu Bohu žádné otázky. Ale navzdory otázkám Pána Boha poslouchat. Tak poslouchal Pán Ježíš svého Otce. Konal přesně to, co odpovídalo Jeho poslání a Jeho povolání, šel poslušně cestou, kterou Otec určil. A konal to, i když to znamenalo nevýslovné utrpení a nejtemnější noc opuštěnosti Otcem, kdy zvolal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mt 27,46) Svojí poslušností dokázal, že se vyplatí spolehnout na Otcova zaslíbení a důvěřovat mu uprostřed rozporů, hlodajících otázek a těžkých životních okolností. Pán Ježíš byl a zůstal poslušný a dokázal tak svoji poslušnost, ztvrdil ji a upevnil.

     l nám platí výzva k poslušnosti Pána Boha: důvěřovat mu, všecko prostě vsadit na kartu Věčného, aby i o nás mohlo platit svědec­tví, které platilo věřícím v Římě: „Vždyt vaše poslušnost dospěla ke všem! Raduji se tedy z vás, ale chci, abyste byli moudří v dob­rém, avšak prostoduší ve zlém.“ (Ř 16,19)

     Kéž nám k tomu Pán dá denně novou milost.

S.R.

             Převzato z časopisu Volání uprostřed noci č. 07-08/2008

    V těchto dnech, tak trochu stranou pozornosti, se dostalo do prodeje DVD Poslední hřích z DVD edice. Vynikající film o hledání a nalezení odpuštění, o lidském vnímání hříchu i veliké Boží lásce a odpuštění, kterého se člověku dostává s přijetím Ježíše.

    Film byl natočen dle románového bestselleru Francine Riversové „The Last Sin Eater“ (Pojídač hříchu) a u nás vychází na DVD pod názvem „Poslední hřích“.