Slovo poslušnost má stejný kořen, jako slyšet, sluch. Kdo tedy chce být poslušný, musí se naučit naslouchat. Proto říká Bib­le, že jsou blahoslavení ti, kdo Boží slovo slyší (L 11,28). Slyšení však ještě není poslouchání. Proto Bible pokračuje a říká, že ke slyšení Božího slova patří také činění. Pán Ježíš jednou dokonce označil za své příbuzné právě ty, kdo slyší a činí Boží slovo (L 8,21). Takže slyšení a činění Božího slova je poslušnost. Jejím základem je láska, jak vyplývá ze slov Pána Ježíše u Jana 14,12: „Amen, amen, říkám vám: Kdo věří ve mne, skutky, které dělám já, bude dělat i on; a bude dělat větší skutky než tyto, neboť iá jdu ke svému Otci.“

      Takže biblická poslušnost znamená: slyšet Boží slovo, podržet je, přemýšlet o něm a ve svém životě je uvést do praxe. Biblic­ká poslušnost je podřízení se Božímu slovu. To se stává normou mého smýšlení a jednání. Žel, není tomu tak automaticky u všech křesťanů. Apoštol Pavel varuje, že zejména v posledních dnech se budou mnozí vydávat za křesťany, ale nebudou podřízení Božímu slovu: „Budou mít vnější způsob zbožnosti, ale zřeknou se její moci. Od takových se odvracej.“ (2 Tm 3,5)

     Poslušnost je testem lásky k Pánu Bohu. Pokud někdo tvrdí, že miluje Pána Ježíše a horlivě evangelizuje či se vydá na misijní pole, při tom však jeho život není podřízený Božímu slovu, pak je jeho horlivost jen hořící sláma a povrchní křesťanství. „Poslouchat je lepší, než obětovat,“ čteme v 1 S 15,22. Dokonce sám Boží Syn během svého pozemského života dokazoval lásku k Otci bezpod­mínečnou poslušností: „On za dnů svého těla s velikým křikem a slzami  obětoval modlitby a prosby tomu, kdo ho byl schopen zachránit před smrtí, a pro svou zbožnost byl vyslyšen. Ačkoliv byl Boží Syn, naučil se z toho, co vytrpěl, poslušnosti.“ (Žd 5,7-8)

     Učit se poslušnosti neznamená neklást Pánu Bohu žádné otázky. Ale navzdory otázkám Pána Boha poslouchat. Tak poslouchal Pán Ježíš svého Otce. Konal přesně to, co odpovídalo Jeho poslání a Jeho povolání, šel poslušně cestou, kterou Otec určil. A konal to, i když to znamenalo nevýslovné utrpení a nejtemnější noc opuštěnosti Otcem, kdy zvolal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mt 27,46) Svojí poslušností dokázal, že se vyplatí spolehnout na Otcova zaslíbení a důvěřovat mu uprostřed rozporů, hlodajících otázek a těžkých životních okolností. Pán Ježíš byl a zůstal poslušný a dokázal tak svoji poslušnost, ztvrdil ji a upevnil.

     l nám platí výzva k poslušnosti Pána Boha: důvěřovat mu, všecko prostě vsadit na kartu Věčného, aby i o nás mohlo platit svědec­tví, které platilo věřícím v Římě: „Vždyt vaše poslušnost dospěla ke všem! Raduji se tedy z vás, ale chci, abyste byli moudří v dob­rém, avšak prostoduší ve zlém.“ (Ř 16,19)

     Kéž nám k tomu Pán dá denně novou milost.

S.R.

             Převzato z časopisu Volání uprostřed noci č. 07-08/2008

Žádné komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře bohužel nejsou v současné době povoleny.