Apoštolská církev, sbor Kutná Hora

Milí přátelé,

      s hlubokým smutkem v duši vám oznamujeme úmrtí našeho drahého přítele jménem ZDRAVÝ ROZUM. Přežil mezi námi dlouhé roky – a přitom nikdo přesně neví, kolik měl let. Údaje v matrice byly dávno skartovány. Dnes už na něj jen vzpomínáme. Celý příspěvek →

Ptáme se emeritního biskupa (Rozhovor s emeritním biskupem Rudolfem Bubikem)

Nečiníme dnes jako letniční totéž? Nehledáme svědectví?

Svým způsobem ano. Ovšem za svůj život jsem zjistil, že největší Boží zázračné činy Bůh dělal na našich shromážděních pro nevěřící. Jakoby zázraky chtěl člověka na něco upozornit. Celý příspěvek →

             Dva kamarádi se vydali přes poušť. Předtím se ale pohádali a jeden z nich dostal facku od toho druhého. Dotyčný, než by něco řekl, ohnul se a napsal prstem do písku: „Dnes mi můj nejlepší přítel dal facku.“ Putovali dále a došli ke krásné oáze s jezírkem. Rozhodli se, že se vykoupou. Ten, který dostal facku se začal topit, ale ten druhý ho zachránil, vytáhl z vody. Když se probral, vysekal do kamene: „Dnes mi můj nejlepší přítel zachránil život.“
Kamarád se ho zeptal: „Když jsem Tě uhodil, napsal jsi to jen do písku a teď jsi to vytesal do kamene. Proč?“ Odpověděl: „Víš, když mi někdo ublíží, píši to jen do písku, aby vítr tyto řádky odvál na znamení odpuštění. Ale když mi někdo pomůže, vytesám toto do kamene, aby to tam zůstalo na věky. Nauč se svůj žal a své křivdy psát jen do písku a své štěstí vyrýt do kamene.“
           Říká se, že stačí jen:
… jedna minuta na to, abychom si někoho zapamatovali
… jedna hodina, abychom si ho oblíbili
… ale mnohokráte ani celý život nestačí na to, abychom na něj zapomněli

Jeden vážený soudce, známý svými spravedlivými rozsudky, byl proto ctěný a milovaný, ale také obávaný. Jednou v jeho městě nastal rozruch. Soudcova matka v jednom obchodu něco odcizila a byla při činu přistižena šerifem. Jako stepní požár se šířila městem novina: „Matka našeho soudce kradla!“ Zpráva se sice ještě všude nerozšířila, protože ta největší klepna byla mimo město, ale už padaly první sázky: „100 dolarů, že náš soudce svoji matku osvobodí“. „V žádném případě, sázím 200 proti, uvidíte, že dostane vlastní matku za mříže!“ Všichni lidé v městě se sázeli a diskutovali. Někteří říkali: „Vlastní matku neodsoudí. Vždyť ho vychovala a víte, jak se ti dva mají rádi, jak na své matce lpí!“ „Jo, jo,“ mínili druzí. „Nikdy nikomu nic neprominul, vždycky soudil spravedlivě. Když jeho matka kradla, nemůže ji osvobodit.“ „Jasně. l mne před nedávnem odsoudil, že jsem vzal s sebou pár rybek. A ani nebyly moc dobré. Mrtvé rybky.“ Vášnivě se sázelo, vášnivě diskutovalo.

Pak to nastalo. Den soudu. Soudní síň nestačila pojmout všecky, kdo chtěli být při tom. Jednání rychle pokračovalo. Věc byla jasná. Žena se provinila a ani se nepokoušela hájit. Tupě zírala na zeď před sebou. Pak nadešel ten velký okamžik. Bude vynesen rozsudek. V síni bylo napjaté ticho, bylo by slyšet upadnout i špendlík. Soudce se zvedl ze svého křesla a vyhlásil rozsudek: „Vinna ve všech bodech, odsuzuje se k 20 ránám holí.“ Rázem se ticho proměnilo v hrozný hluk. Jedni zhrozeni si rukama zakrývali obličej. „Jak můze být tak nemilosrdný. Tyran, který obětuje vlastní matku, jen aby nepřišel o svoje místo. Fuj!“ Jiní se cítili dobře, došlo na jejich sázku. „Tento soudce nejen vynáší právo, on sám je správný. Je jen správné, že ani u vlastní matky neudělal výjimku. Všecka čest! Respekt!“ Situace hrozila vzbouřením. Tu soudce sestoupil ze svého místa a šel tam, kde bez hnutí stála jeho matka. Když stanul před ní tváří v tvář, oběma tekly po tváři slzy. Soudce sevřel matku láskyplně do náručí. Pak se obrátil k publiku a řekl chvějícím se hlasem, ale zřetelně slova, která dodnes nikdo nezapomněl: „Maminko, beru tvůj trest zástupně na sebe.“
Asi nám svitlo, čemu se to podobá. Tento příběh znázorňuje Boží jednání s námi lidmi. Všichni jsme se proti Pánu Bohu provinili. „Všichni lidé zhřešili a chybí jim Boží sláva.“(Ř 3,23) On nás nemůže jen tak ospravedlnit, jako by se nic nestalo, To by nebylo spravedlivé a neodpovídá to Boží svatosti a spravedlnosti. Avšak milující Bůh nám z veliké lásky nabízí východisko, jak tomu spravedlivému trestu ujít. Tato cesta vedla na Golgotu, kde ve svém Synu trpěl Otec, když spravedlivý trest podstoupil Pán Ježíš, jak čteme v Ř 3,24: „…jsou však zdarma ospravedlňováni jeho milosti, skrze vykoupení v Kristu Ježíši.“

    Dnes vyšel na www.seznam.cz velmi zajímavý článek. Doporučujeme. Zde je odkaz.

     Pan profesor na univerzitě položil svým studentům otázku: „Je všechno, co existuje, stvořené Bohem?” Jeden ze studentů nesměle odpověděl: „Ano, je to stvořené Bohem.” „Stvořil Bůh všechno?” ptal se dál profesor. „Ano, pane”, odpověděl student. Profesor pak pokračoval: „Jestli Bůh stvořil všechno, znamená to, že Bůh stvořil i zlo, které existuje. A díky tomuto principu, naše činnost určuje nás samotné. Bůh je zlo.” Když toto student vyslechl, ztichl. Profesor byl sám se sebou spokojený.

     Najednou zvedl ruku jiný student: „Pane profesore, mohu Vám položit otázku?” „Samozřejmě”, odpověděl profesor. Student se postavil a zeptal se: „Existuje chlad?” „Co je to za otázku, samozřejmě že ano, tobě nikdy nebylo chladno?” Studenti se zasmáli otázce spolužáka, ale ten pokračoval: „Ve skutečnosti pane chlad neexistuje, v souladu se zákony fyziky je ve skutečnosti chlad pouze nepřítomnost tepla. Člověka a předměty můžeme popsat a určit jejich energii na základě přítomnosti anebo vytvoření tepla, ale nikdy ne na základě přítomnosti či vytvoření chladu. Chlad nemá svoji jednotku, kterou ho můžeme měřit. Slovo chlad jsme si vytvořili my lidé, abychom mohli popsat to, co cítíme v nepřítomnosti tepla.” Student pokračoval: „Pane profesore, existuje tma?” „Samozřejmě, že existuje” odpověděl profesor. „Znovu nemáte pravdu, tma stejně tak neexistuje. Ve skutečnosti je tma díky tomu, že není přítomno světlo. Můžeme zkoumat světlo, ale ne tmu. Světlo se dá rozložit. Můžeme zkoumat paprsek za paprskem, ale tma se změřit nedá. Tma nemá svoji jednotku, ve které bychom ji mohli měřit. Tma je jen pojem, který si vytvořili lidé, aby pojmenovali nepřítomnost světla.”

     Následně se mladík zeptal: „Pane, existuje zlo?” Tentokrát profesor nejistě odpověděl: „Samozřejmě, vidíme to každý den, brutalita ve vztazích mezi lidmi, trestné činy, násilí, všechno toto není nic jiného, než projev zla.” Na to student odpověděl: „Zlo neexistuje, pane. Zlo je jen nepřítomnost dobra, tedy Boha. Zlo je výsledek nepřítomnosti božské lásky v srdci člověka. Zlo přichází tak, jako když přichází tma, nebo chlad – tedy v nepřítomnosti světla, tepla a lásky.” Profesor si sedl. Ten student byl mladý Albert Einstein.

Převzato z časopisu Život v Kristu