Proč?
Tento příspěvek se mi nepíše nijak lehce. Často se přihodí něco, nad čím náš rozum zůstává stát. Událost, situace, kdy si říkáme „Bože, proč se to stalo, proč jsi to dopustil?“. I já jsem se si v posledním týdnu kladl tuto otázku, když jsem se dozvěděl, že tatinek Klárky, za kterou se modlíme, zemřel při nehodě, kterou nezavinil. „Proč právě on?“. Milující manžel, přítel, pomocník, tatínek čtyř dětí.
Hledal jsem před Bohem odpověď na vyslovené i nevyslovené otázky a věřím, že Bůh odpověděl. V knize Kazatel, 3 kapitole, 1.-2. verši se píše: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat..“ Vše má svůj čas a my nevíme, proč toto Bůh dopustil, nechápeme, nerozumíme, ale i když to bolí, hodně bolí, přijměme to z Jeho rukou. On zná naše srdce, zná bolest, kterou prožíváme, ale také je schopen nám pomoci. Sdílí s námi naše trápení i radosti. Job při svém trápení, v bolesti, kterou prochází, Bohu říká (Jb 42,2): „Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. “ Neptejme se „Proč?“, ale položme tuto otázku jinak. „Bože, jaká je Tvá vůle?“ I když naše já se proti tomu vzpouzí, odmítá přijmout jakoukoliv odpověď a my se utápíme v bolesti, která nás cele pohlcuje, Bůh je s námi. Pomůže, osuší slzy, dá sílu jít dál. A my, i když to bude někdy velmi těžké, to s Jeho pomocí zvládneme. V jedné nádherné písni se zpívá toto:
Když budu procházet nejtemnějším údolím svého bytí, tak vím,
že mě Pán nezanechá opuštěného.
Když jsem obklopen stíny, které, vzbuzují můj strach,
budu věřit svému Pánu, i když necítím, že je se mnou.
Když lůžko mé je neseno povodní mých slz,
zdá se, jakoby má radost zmizela.
Já však nebudu doufat v to, co cítím a vidím,
pevně se přimknu k Tobě a budu věřit, že mě držíš.
Vím, že Tvá láska nezklame.
Vím, že Tvá milost je úžasná.
Vím to, i kdyby má víra byla otřesena.
Stále vím, že nikdy nebudu zapomenut.
Ty jsi vždy věrný, to vím.
Uctívám Tě, vyhlížím Tě, důvěřuji Ti svým životem.
Uctívám Tě, vyhlížím Tě, přijď a pozvedni mou hlavu.
Pane, nevím, kam kráčím,
ale půjdu dál den za dnem.
Budu se tě držet za ruku a ty povedeš mé kroky.
Bůh nechce, aby naše láska pohasla, stejně tak jako se nemění Jeho láska k člověku. Uchovejme si v srdci lásku k těm, kteří již nejsou mezi námi, ale především dejme svou lásku lidem kolem nás. Ukažme, že naše srdce neztvrdlo, nezatvrdilo se, ale je ochotné dál milovat a dávat. V tom je Boží láska, že jsme ochotni se obětovat, ochotni pomoci, být tam, kde je nás třeba. A Bůh nás naplní pokojem, posílí, podepře. Uzdraví to, co dnes velmi bolí, svojí láskou. Jednou možná pochopíme, proč se to stalo. Proč Bůh dopustil tuto zkoušku, která se zdá nad lidské síly. Teď to ještě nejde. Teď to bolí, ale přijde čas pokoje, čas utišení, čas lásky.
Bůh má své záměry a na nás je, abychom se modlili. Vytrvejme ve svých modlitbách za rodinu Šimkovu, modleme se za Klárku a její uzdravení, aby mohla být brzy z nemocnice doma , za ostatní děti, aby tuto situaci zvládly, za Mirku, aby byla statečná, silná, modleme se za Boží i lidskou pomoc v této těžké životní situaci celé rodiny.
A budete-li chtít pomoci i materiálně, pak můžete přispět skrze vyhlášenou sbírku nadací Zrnka. (viz odkaz v rubrice Chcete pomoci).
„Bože požehnej této rodině, posilni ji a provázej je touto těžkou životní zkouškou. Ať Tvá láska, Tvůj pokoj je s nimi. Amen.“
Ing. Miroslav Papež
pastor sboru