Apoštolská církev, sbor Kutná Hora

      Tento příspěvek se mi nepíše nijak lehce. Často se přihodí něco, nad čím náš rozum zůstává stát. Událost, situace, kdy si říkáme „Bože, proč se to stalo, proč jsi to dopustil?“. I já jsem se si v posledním týdnu kladl tuto otázku, když jsem se dozvěděl, že tatinek Klárky, za kterou se modlíme, zemřel při nehodě, kterou nezavinil. „Proč právě on?“. Milující manžel, přítel, pomocník, tatínek čtyř dětí.

Celý příspěvek →

     Od dob, kdy se nový vir H1N1 jako prasečí chřipka rozšířil v krátké době z Mexika po celém světě, slyšíme ve zprávách o dalších infikova­ných v Jižní Americe, Evropě. USA a vůbec všude. Čím dál víc lidí nosí ochranné masky proti infikování. Zavírají se školy, veřejná shromážděni se překládají nebo vůbec ruší, varuje se před návštěvou kin a nákupních center, v mateřských a ostatních školách se nepodávají ruce. Farmaceu­tický průmysl usilovně hledá očkovací látku proti této chřipce, které se už začalo říkat pandemie. Protože se na ni může umřít, lidé mají strach a podnikají všecko, aby se před ní chránili. Všichni by chtěli očkovací látku a jsou za ni ochotní dát všecko.

     Každý vir, každý zárodek smrti, má někde svůj původ. Každá hrozící pandemie dokazuje existenci základního zla, nemoc je jen důsledkem. Je ovšem něco mnohem horšího, než je prasečí chřipka. Něco, co od samého začátku lidstva se šíří po celém světě z generace na generaci. Vězí to od narození v každém člověku a projevuje se už v životě malých dětí. Je to hřích. Je zvláštní, že hříchu se obyčejně smějeme, ale pandemii prasečí chřipky bereme smrtelné vážně. Přitom hřích má daleko horší důsledky, než ta nová chřipka. V Ř 6,23 čteme: „Neboť odplata za hřích je smrt, ale Božím darem je věčný život v našem Pánu, Ježíši Kristu.“ Tato smrt není jen fyzická, je to duchovní smrt a dělí člověka na věky od Pána Boha. Nemoc a smrt vylučují ze života, hřích a duchovní smrt vylučují z věčného života.

     Důsledky hříchu denně zakoušíme. Agresivita až ke krutým násil­nostem, kriminalita a bezohlednost jsou jako duchovní pandemie. Namnoze panuje chaos, tvrdost, egoismus, arogance. Lže se a klame, jak se dá. Věrnost se už nenosí. Všechna dosavadní tabu se ruší, holduje se perverzitě. Bůh se vykázal za dveře a uctívají se nová božstva. Jak nemocná je naše společnost, ukazuje stoupající počet rozvodů, depresí, sebevražd, potratu a opuštěných dětí. Schází láska k bližnímu, každý si hledí jen svého. Sobectví je všeobecné.

     Je nějaká cesta z takového stavu společnosti? Může se lidstvo nějak vysvobodit z nemoci hříchu a jeho důsledků? Máme na to vnitřní sílu, abychom tento stav změnili?  Ne!

     Po tisíciletí člověk dokazuje, že není schopen žít bezhříšně. Bible to popisuje následovně: „Hlava je celá chorá a celé srdce zemdlené. Od hlavy až k patě nic zdravého není. Samá modřina a jizva i čerstvá rána, nejsou vymačkány ani obvázány ani ošetřeny olejem.“ (Iz 1,5-6) Jedině všemohoucí Boží Syn, Ježíš Kristus, má prostředek proti té duchovní pandemii hříchu a může přinést uzdravení. On je ten nebeský Lékař, který praví: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.  Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšné k pokání.“ (Mk 2,17) Pán Bůh nám jasně ukazuje, že východisko je možné. Nemusíme být ovládáni hříchem. Pán Ježíš, sám bez hříchu, svou smrtí na Golgotě nad hříchem zvítězil. Problém spočívá v tom, že lidé Boží řešení nepřijímají. Jsou jako na smrt nemocný člověk, který odmítá lék.

     Pokud však právě dnes slyšíte Jeho hlas a pozvání, abyste k Němu přišli, neuzavírejte své srdce tomuto hlasu. Přijměte Boží řešení. Ten na začátku citovaný verš Ř 6,23 končí zvěstí o daru Boží milosti, věčném životu v Kristu Ježíši, našem Pánu. Uznejte, že boj se smrtelnou nemocí hříchu sami nezvládnete.

     Pán Ježíš však chce váš život uzdravit, nese Vám odpuštění a nabízí nový, věčný, Boží život – to je změna, které nikdy nebudete litovat.

• M.S./N.L

Převzato z časopisu Volání uprostřed noci č.09-10/2009

 „Proto, jestliže je někdo v Kristu, je nové stvoření. Staré věci pominuly, hle, vše je nové!“ (2 K 5,17)

     Lámete si nad tímto slovem hlavu a pochybujete o svém následo­vání Pána Ježíše? Snad chodíte pravidelně do kostela, jste věřící křesťan a aktivní člen svého sboru a přece pochybujete o svém du­chovním obnovení, protože jste někde pochybil, udělal něco, co by křesťan udělat neměl. Vzdycháte: „Druzí jsou mnohem dál, než já. Já ubožák, jak jen toho dosáhnu, abych byl takový, jakým mne Pán chce mít?“ Něco vám řeknu: „VY to nezvládnete!“ To není jen tak. Taková seberealizace se nikomu nepovede. Odpovím vám však citá­tem: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš Otec, který je v ne­besích“(Ml 5,48), nebo Fp 2,12: „Proto, moji milovaní, jako jste byli vždycky poslušní, nejen když jsem byl přítomen, ale nyní mnohem více, když jsem nepřítomen, s bázní a chvěním uskutečňujte spasení svých duší.“ A teď se ptáte: „Jak to dokážu?“

     Nejdříve důležitá otázka: „Už jste předal/a svůj život uvědomělým rozhodnutím Pánu Ježíši a kál/a jste se upřímně za své hříchy?“ Po­kud ano, pak nějaké pochybnosti o vaší spáse nejsou oprávněné. Sa­mozřejmě, že nás mrzí naše nedokonalost. To jsme zdědili po svých předcích, za to nejsme zodpovědní. K tomu přistupuje vlastní selhání, za to se budeme jednou zodpovídat. Kromě toho se satan neustále snaží nás svést, protože těm, kdo mu unikli, nedopřává pokoje. Že nás naše poklesky trápí a že toužíme po dokonalosti, je důkazem, že na nás Boží Duch pracuje, aby nás proměnil v nová stvoření.

     Ve svém životě víry musíme rozeznávat mezi stavem a postave­ním. Pokud se stavu týká, budeme stále vnímat nedostatky. Nikdy vlastním úsilím nedosáhneme dokonalosti. Kdyby se nám to mohlo podařit, nepotřebovali bychom Spasitele. Oběť Pána Ježíše, Jeho křížová cesta a strašná smrt by byly zbytečné. Na Golgotě zapla­til nejen za všechny naše hříchy, ale také pro nás otevřel cestu do nebe. To je ten nevýslovný dar Jeho milosti, Jeho lásky. V pohledu na sebe vnímáme, že jsme úplně ztracení, v pohledu na Něho víme, že jsme úplně vykoupení. Pán Ježíš, Jeho Duch a Jeho slovo mají proměňující moc. Čím více se zabýváme svými selháními, tím více ztrácíme ze zřetele Jeho dar milosti – dokonalé vykoupení – a tak Jej znevažujeme. V Žd 12,1 čteme: „Proto i my, obklopeni takovým oblakem svědků, odložme každou zátěž i hřích, jenž nám tak snadno bývá překážkou, a s vytrvalostí běžme závod, který leží před námi.“ To je ten denní boj víry, kterému nikdo z nás neujde. Berme to vážně a neumdlévejme, setrvejme věrní svému Pánu a Spasiteli.

     Kéž je Vám povzbuzením slovo z Iz 41,10: „Neboj se, vždyť í já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.“ Počítejte s tím, že jste zemřeli hříchu, a žijte svému Bohu skrze Pána Ježíše Krista. (Ř 6,11) To je správný postoj srdce. Pán Bůh nás vidí ve svém Synu Pánu Ježíši Kristu, který dokonal úplné a dokonalé vykoupení. Vidí nás v Něm, v tom postavení, které nám vydobyl. V Něm jsme účastníky Boží přirozenosti: „… jejichž prostřednictvím nám byla darována veliká a drahá zaslíbení, abyste se díky nim stali účastníky božské přirozenosti, když jste unikli zkáze, která ve světě panuje skrze žádosti.“ (2 Pt 1,4) Duch svatý koná na nás a v nás své požehnané dílo proměny a obnovy, protože jsme obmytí a vykoupení drahocennou krví Božího Beránka, prolitou na golgotském kříži. Tam je zdroj tohoto úžasného divu. Velebme a uctívejme svého Pána, který ztracené hříšníky mění v radostné děti Boží.

Převzato z časopisu Volání uprostřed noci č. 07-08/2008        

    EU se podařilo přivést na společné jeviště strany silně znepřátelené a 43 států dostat ke kulatému stolu. 

     Stará Římská říše se rozkládala na území celého Středomoří. Podle biblických proroctví očekáváme, že taková říše zase vznikne. Je tedy vznik Unie středomořských států jistě nanejvýš zajímavý.

       Dne 13. července 2008 se to stalo. V Paříži byla oficiálně založena Středomořská unie. Hnacím motorem je zde francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Pozvání odmítl jedině libyjský vůdce revoluce Muammar Kaddáfí. Všechny ostatní státy EU a arabské Maghrebské unie, stejně jako státy Blízkého východu, Turecko a balkánské státy vyslaly své vrcholné zástupce, dohromady to bylo 43 států. Středomořská unie však není pouze francouzský projekt ve spoluprá­ci s islámskou severní Afrikou, ale také se všemi státy EU. Středomořská unie měla původně zahrnovat pouze státy na pobřeží Středozemního moře, ale na ná­tlak Německa se dle rozhodnutí vedení EU ze 13. července staly členy Středo-mořské unie všechny členské státy EU. Sarkozy hovořil o historickém pokroku. Založením této unie se má posílit tak zvaný „Barcelonský proces“. Tak se na­zýval dosavadní kooperační program EU se středomořskými státy v severní Africe a na Blízkém východě. Barce­lonský proces se zakládal na smlouvě z roku 1995 o intenzivnější spolupráci těchto partnerů: Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Libye, Palestinci, Sýrie a Tunisko. EU vyděluje ročně 2 miliardy eur na podporu této skupiny. Francie konstatovala, že to přináší málo výsledků, a že je proto nutné prohlou­bit dialog. 13. března 2008 se tedy spo­lečným usnesením změnil Barcelonský proces na Středomořskou unii.

    Ačkoliv nedošlo ke spo­lečnému fotografování, jelikož zástupci arabských států se nechtěli ukázat vedle izraelského premié­ra Ehuda Olmerta, a také si premiér Olmert a syrský prezident Bašar el-Assád ani nepodali ruku, může se toto setkání dle Sarkozyho hodnotit jako historické.

     EU se podařilo přivést na společné jeviště strany silně znepřátelené a 43 států dostat ke kulatému stolu. To je nanejvýš zajíma­vé. Čím dál zřetelněji a mocněji si EU buduje svou cestu. Její vliv je čím dál silnější.

     Jak se dál bude vyvíjet Středomořská unie, není jasné. Je docela možné, že se biblická proroctví naplní úplně jinak, než si myslíme. Jak známo, naplnění je také nejjistějším výkladem. Ovšem světlo, které ten nový politický vývoj vrhá na biblická proroctví, stojí jistě za zamyšlení.

„Tehdy mi anděl řekl: Proč jsi užasl? Já ti povím tajemství té ženy i šelmy, která ji nese, jež má sedm hlav a deset rohů. Šelma, kterou jsi viděl, hýla a není a má vystou­pit z propasti a jít do záhuby. A obyvate­lé země, ti, jejichž jména nejsou zapsána v knize života od založení světa, užasnou, až uvidí tu šelmu, která byla a není, aleje.“ (Zj 17,7-8) 

  Zdá se, že tato šelma je ten drakem posedlý antikristovský vládce poslední světové říše (srov. Zj 12,3; 13,2). Měla smrtelnou ránu a ta se uzdravila. Vystu­puje z propasti a řítí se do zkázy. Byla, není a zase bude (vystoupí z propasti), takže celý svět v údivu půjde za ní (srov. Zj 13,3.12; 17,8). Takže tato poslední šelma je jednak symbolem poslední svě­tové říše, jednak osobnost, která repre­zentuje tuto říši.

   Žena nesená šelmou představuje celosvětové spojení náboženství jako babylonské nevěstky a je satanským protikladem nebeského Jeruzaléma a Beránkovy nevěsty.

     Sedm hlav představuje předcházející světové říše: „Zde je mysl, která má moud­rost: těch sedm hlav je sedm hor, na kterých ta žena sedí. Je také sedm králů. Pět jich padlo, jeden je a další ještě nepřišel; a až přijde, musí zůstat na krátký čas. A šelma, která byla a není, taje osmý král; je z těch sedmi a jde do záhuby.“ (Zj 17,9-11)

       Těch pět padlých jsou bývalí repre­zentanti (hlavy, králové) světových říší (pahrbky): faraón (Egypt), Sancherib (Asýrie), Nebúkadnesar (Babylon), Kýros (Persie) a Alexander Veliký (Řec­ko). Ten, který je, se vztahuje na císaře Římské říše v době Janově, kdy psal Zjevení.

        Ten poslední, který ještě nepřišel (sedmý), se vztahuje na antikristovského vládce znovu vzniklé eschatologické „Římské říše“, která má trvat jen krátký čas, to znamená jen po dobu Velikého soužení.

    Podle v. 11 je ta jiná šelma opět vládce poslední antikristovské říše. Ten sedmý je tedy i osmý, uzdravený z té smrtelné rány. Byl, není a zase je tu jako osmý (srov. Zj 13,3.12.; 17,8).

   Těch deset rohů jsou vládcové, kteří se dostanou k moci během antikristov­ské říše. „A deset rohů, které jsi viděl, je deset králů, kteří se ještě neujali kralování, ale mají přijmout moc jako králové v jednu hodinu spolu se šelmou. Ti mají jedno mí­nění a svou sílu a moc dají šelmě. Ti budou bojovat s Beránkem, a Beránek nad nimi zvítězí – neboť je Pán pánů a Král králů -a s ním i jeho povolaní, vyvolení a věrní.“ (Zj 17,12-14)

     Boží slovo se nutně nemusí naplnit v té Středomořské unii, stojí však za zmínku, že taková unie vznikla, protože se podobá tomu, co Bible říká o poslední antikris­tovské říši. Vznikne zřejmě poslední antikristovská říše, která pravděpodobně povstane z Evropy a bude jí vládnout poslední světovládce (sedmá a osmá hlava), ke kterému se přidá 10 vladařů. Rozhodně však vidíme, že naplnění biblic­kých proroctví se stává čím dál konkrétnějším.

 • IM.L Volání uprostřed noci  9-10/2008

       Slovo poslušnost má stejný kořen, jako slyšet, sluch. Kdo tedy chce být poslušný, musí se naučit naslouchat. Proto říká Bib­le, že jsou blahoslavení ti, kdo Boží slovo slyší (L 11,28). Slyšení však ještě není poslouchání. Proto Bible pokračuje a říká, že ke slyšení Božího slova patří také činění. Pán Ježíš jednou dokonce označil za své příbuzné právě ty, kdo slyší a činí Boží slovo (L 8,21). Takže slyšení a činění Božího slova je poslušnost. Jejím základem je láska, jak vyplývá ze slov Pána Ježíše u Jana 14,12: „Amen, amen, říkám vám: Kdo věří ve mne, skutky, které dělám já, bude dělat i on; a bude dělat větší skutky než tyto, neboť iá jdu ke svému Otci.“

      Takže biblická poslušnost znamená: slyšet Boží slovo, podržet je, přemýšlet o něm a ve svém životě je uvést do praxe. Biblic­ká poslušnost je podřízení se Božímu slovu. To se stává normou mého smýšlení a jednání. Žel, není tomu tak automaticky u všech křesťanů. Apoštol Pavel varuje, že zejména v posledních dnech se budou mnozí vydávat za křesťany, ale nebudou podřízení Božímu slovu: „Budou mít vnější způsob zbožnosti, ale zřeknou se její moci. Od takových se odvracej.“ (2 Tm 3,5)

     Poslušnost je testem lásky k Pánu Bohu. Pokud někdo tvrdí, že miluje Pána Ježíše a horlivě evangelizuje či se vydá na misijní pole, při tom však jeho život není podřízený Božímu slovu, pak je jeho horlivost jen hořící sláma a povrchní křesťanství. „Poslouchat je lepší, než obětovat,“ čteme v 1 S 15,22. Dokonce sám Boží Syn během svého pozemského života dokazoval lásku k Otci bezpod­mínečnou poslušností: „On za dnů svého těla s velikým křikem a slzami  obětoval modlitby a prosby tomu, kdo ho byl schopen zachránit před smrtí, a pro svou zbožnost byl vyslyšen. Ačkoliv byl Boží Syn, naučil se z toho, co vytrpěl, poslušnosti.“ (Žd 5,7-8)

     Učit se poslušnosti neznamená neklást Pánu Bohu žádné otázky. Ale navzdory otázkám Pána Boha poslouchat. Tak poslouchal Pán Ježíš svého Otce. Konal přesně to, co odpovídalo Jeho poslání a Jeho povolání, šel poslušně cestou, kterou Otec určil. A konal to, i když to znamenalo nevýslovné utrpení a nejtemnější noc opuštěnosti Otcem, kdy zvolal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mt 27,46) Svojí poslušností dokázal, že se vyplatí spolehnout na Otcova zaslíbení a důvěřovat mu uprostřed rozporů, hlodajících otázek a těžkých životních okolností. Pán Ježíš byl a zůstal poslušný a dokázal tak svoji poslušnost, ztvrdil ji a upevnil.

     l nám platí výzva k poslušnosti Pána Boha: důvěřovat mu, všecko prostě vsadit na kartu Věčného, aby i o nás mohlo platit svědec­tví, které platilo věřícím v Římě: „Vždyt vaše poslušnost dospěla ke všem! Raduji se tedy z vás, ale chci, abyste byli moudří v dob­rém, avšak prostoduší ve zlém.“ (Ř 16,19)

     Kéž nám k tomu Pán dá denně novou milost.

S.R.

             Převzato z časopisu Volání uprostřed noci č. 07-08/2008

Petr Hájek, vícekancléř a poradce prezidenta republiky vystoupil na semináři Centra pro ekonomiku a politiku „Darwin a darwinismus – věda nebo ideologie?“ s touto úvodní větou. Seminář byl uspořádán k výročí narození Darwina a vydání jeho díla. Článek je svým obsahem velmi zajímavý a proto ho doporučujeme vaši pozornosti. Článek si můžete přečíst zde. (admin)

Duch však výslovně říká, že v posledních časech někteří odstoupí od víry, naslouchajíce bludným duchům a učením démonů. (1 Tm 4,1)

Když nový trenér klubu FC Bayern Inichov nastoupil svoji službu ve svazovém mistrovském li­govém klubu, přinesl s sebou už první den na trénink početné sošky Buddhy, které rozmístil v klubových místnostech. Kolem světa cestující Dalajláma a popularita buddhistických mnichů v Ti­betu přispěli ke stoupající oblíbenosti buddhismu, k němuž se dnes hlásí jen v samotném Německu na 250 000 pří­znivců. Dokonce i v katolickém Bavor­sku se etablovali buddhističtí mnichové, kteří nepřišli snad odněkud z Dálného východu, ale z blízké Evropy. Malý kláš­ter „Muttodaja“ poblíž malé bavorské vesničky (Gundlitz) je středem pozor­nosti a občané ho podporují. K pravi­dlům tamních mnichů patří, že odmítají podat ženám ruku na přivítanou, aby nepropadli sexuálnímu svodu. Vstává se před rozedněním a poslední jídlo se přijímá před vrcholem sluneční dráhy. Mnichům se zakazuje dotýkat se peněz, vůbec s nimi nesmí přijít do styku. Jde jim o vnitřní pokoj, meditaci a osvíce­ní, tak tráví většinu dne. Laici za ně ko­nají „obyčejné světské věci“, například vaření. Podle Buddhy se buddhismus v některé zemi etabluje, pokud mladí mužové té země požádají o zasvěcení. Stále více intelektuálů s vlivem ve spo­lečnosti, jako například manažeři, ale i jiní občané hledají mír a v neposlední řadě také sebe sama ve světě buddhis­mu. Kurzy tohoto druhu se těší čím dál větší oblibě.

Zrovna v křesťanské Evropě baží lidé po takových naukách. Je třeba vyplnit vakuum, jelikož Bible se mnozí vzdali, slovo Boží se odsunulo jako kniha pohádek a Pán Ježíš jako sporná postava lid­ských dějin.Na které univerzitě se dnes ještě učí skutečně Bibli věrná teologie a na kterých školách se učí náboženství, které by podporovalo víru?

Výsledkem je prázdnota, neklid, nejistota a stavy strachu. A je tu po ruce satan se svými naukami. To všecko patří k eschatolo­gické scéně z 1 Tm 4,1-5: „Duch však vý­slovně říká, že v posledních časech někteří odstoupí od víry, naslouchajíce bludným duchům a učením démonů. Pokrytecky mluví lež, mají cejchované svědomí, brání lidem vstupovat do manželství, přikazují zdržovat se pokrmů, které Bůh stvořil, aby je ti, kdo věří a poznali pravdu, s vděčnos­tí užívali. Vždyť veškeré Boží stvoření je dobré a nic, co se přijímá s díkůčiněním, se nemá odmítat, neboť se to posvěcuje Božím slovem a modlitbou.“

Jak velmi a jak hluboko takové nauky v posledních dnech postoupí, ukazuje poslední kniha Bible:„Ostatní lidé, kteří nebyli zabiti těmito ranami, však nečinili pokání ze skutků svých rukou, aby se pře­stali klanět démonům a modlám ze zlata, stříbra, mědi, z kamene i ze dřeva, které nemohou vidět ani slyšet ani chodit.“ (Zj 9,20)

Bible definuje jako modly všecka ta božstva, bytosti a předměty, které lidé uctívají a jimž obětují, prostě všec­ko, co není Hospodin, Bůh Bible a Jeho Syn Pán Ježíš Kristus (kulty svatých).

Židovský biblista na hebrejské uni­verzitě v Jeruzalémě, prof. Dr. Davis Flusser (1917 – 2000), popisuje tuto situaci velice výrazně: „Když cestuji z Izraele do západních zemí a hovořím před křesťanskými te­ology a jejich studenty, musím jim stále znovu opakovat: Ježíš je úplně jiný, než jak Ho vy zvěstujete. Jak se většina z vás vyděsí, až dojde k Jeho parusii (zjevení, návrat Pána Ježíše), ve kterou věříte a kterou zvěstujete. Tou vaší kritikou Bible ničíte historii, a to prostředky, které s vědou mají společnou jen vněj­ší formu. Protože nevěříte faktům a ještě se chvástáte inteligencí, musíte před současným děním a kolem Ježí­še natáhnout zástěnu. Oddalujete lidi od víry, po které prahnou. Vy sami jste víru ztratili a provádíte zjevný podvod. Sami ani nevíte, že se dopouštíte zloči­nu. Je bezpodmínečně nutné zabývat se biblickými výroky o poslední době. Židé to dělají, křesťané by to měli dělat o to více. Dovolte mi ještě podotknout tohle: V západních zemích se dnes stalo módou pošilhávat po Orientu, ne však po světle z Východu, ale po temnotě.Na konci této cesty bude vnitřní temnota s pádem do pekla.“¹

To jediné potřebné je návrat k Pánu Ježíši Kristu, který vysvobozuje od hří­chu a dává smysluplný život.

N.L.

‚ Werner Gitt, Jak je psáno“, A-ALEF2004, str. 74

Převzato z časopisu Volání uprostřed noci č. 9-10/2008

    Jistě, pesimismus není dobrý, ale stejně nebezpečný je nerealistický optimismus. Někteří lidé mají strach z pravdy a zavírají oči před realitou. Nemocný, který nechce počítat se svojí diagnózou, zůstává dál nemocný. Je jistě proto lepší diagnózu přijmout a s ní také nabídnutý způsob léčení.

     Potravinových zdrojů ubývá a ceny stoupají. Poprvé od druhé světo­vé války to zjišťujeme dokonce i v západoevropských supermarketech. Život je zřetelně čím dál dražší. Ceny nápojů stouply tak, jak bychom si to před roky ani nepomysleli. A zdá se, že porostou dál. Doprava se zdražuje, a tím i cena potravin. Na světových tr­zích stouply ceny základních potravin přímo obludně během několika měsí­ců. Během roku stoupla cena obilí na dvojnásobek, rýže během dvou měsíců podražila o 75 %. Tendence je stoupají­cí. Ceny rýže, kukuřice a obilí stouply za poslední tři roky o 181 %. V Asii, Africe, v Egyptě a Karibské oblasti vy­šli lidé protestovat do ulic, protože už nemohou platit zvýšené ceny a hrozí jim hlad. Odborníci mají za to, že počet hladových se za poslední půlrok zvýšil ze 110 milionů na jednu miliardu.

     Jiný fenomén, nahánějící strach: Tře­tina produkce potravin závisí na opylení včelami. Ale včelstva z nevysvětlitelných důvodů celosvětově hynou. V němec­kém Švýcarsku ještě v roce 1985 žilo na 240 000 včelstev, v roce 2002 ještě 152 300 a v roce 2007 už jenom 113 000. Vedoucí střediska pro výzkum včelařství, Peter Gallmann, prohlásil: „Vymírání včelstev je celosvětový fenomén, a to vel­mi zneklidňující.“ Je tím ohrožená nejen produkce medu, ale i produkce všech zá­kladních potravin. „Asi třetina všech po­travin vzniká opylováním. 80 % tohoto opylování je závislé na včelách. I v oblasti biologické mnohosti hrají včely nezastu­pitelnou roli. Určité rostliny vymizí, po­kud je včely nebudou opylovat.“¹

     Ať se nám to líbí nebo nelíbí, draho­ta a hladomory rostou. Je to náznak toho, co bude znamenat třetí soud po rozlomení pečeti? „A když otevřel třetí pečeť, slyšel jsem třetí bytost říci: ,Pojď a dívej se.’A hle, spatřil jsem černého koně a ten, který na něm seděl, měl v ruce váhy. A zprostředka těch čtyř bytostí jsem uslyšel hlas, jak říká: Mírka pšenice za denár a tři mírky ječmene za denár, avšak oleji a vínu neškoď!“ (Zj 6,5-6)

     Míra pšenice za denní mzdu a je to jíd­lo na jeden den. Neumíme si představit, že by mohla nastat doba, kdy by denní spotřeba chleba byla desetkrát dražší, že by denní spotřeba obilí zhltla denní mzdu. Olej a víno do denní potravinové potřeby nepatřily. Olej se používal k po­mazání osob a posvátných předmětů, k očistě těla a ke svícení. Víno byl poži­tek, luxus. Takže olej a víno nejsou nutné na přežití. Tragika soudu spočívá v tom, že stoupá cena základních potravin a lu­xusního zboží se to netýká. Co pomůže dostatek nedůležitých věcí, když lednička zeje prázdnotou? Nač drahé auto, když není voda? Nač nejlepší infrastruktura a logistika, když není co jíst?

     O čtvrté pečeti čteme: „A když otevřel čtvrtou pečeť, slyšel jsem hlas čtvrté bytos­ti říci: ,Pojd’a dívej se.’A hle, spatřil jsem koně mrtvolně bledého a jméno toho, který na něm seděl, bylo Smrt, a za ním šlo Peklo. A byla jim dána moc nad čtvrtinou země, aby zabíjeli mečem, hladem, morem a šel­mami země.“ (Zj 6,7-8) Tyto smrtonosné soudy (meč, hlad, mor a divoké šelmy) zmiňuje i prorok Ezechiel 14,21: „Toto praví Panovník Hospodin: I když pošlu na Jeruzalém tyto své čtyři přísné soudy: meč, hlad, dravou zvěř a mor, abych z něho vy­mýtil lidi i dobytek…“

     Až tyto zlé soudy postihnou zemi, bude zřejmé, že Boží hněv doléhá s celou hrůzou. Budou to vnímat mocní a vládcové světa: „A králo­vé země a velmoži, boháči, vojevůdci i moc­ní a každý otrok i každý svobodný se ukryli do jeskyní a do horských skal. A říkali ho­rám a skalám: Padněte na nás a ukryjte nás před tváří Toho, který sedí na trůnu, a před hněvem toho Beránka! Neboť přišel ten veliký den jeho hněvu, a kdo může ob­stát?“ (Zj 6,15-17)

     Dnes se svět čím dál radikálněji od­vrací od živého Pána Boha, proto se čím dál zřetelněji rýsují také znaky ohláše­ných soudů. Válečné konflikty (meč); celosvětové hladomory, nevyléčitelné nemoci a epidemie (mor) a „divoké šel­my“. Ty mohou značit také lidi, kteří se ve fanatické, slepé nenávisti, nevázané divokosti vrhají jako teroristé na civilní obyvatelstvo. Prorok Zacharjáš popi­suje zlobu Pelištejců jako nebezpečnou dravou zvěř: „… v Ašdódu se usadí míšenec. Tak vyhladím pýchu Pelištejců. Krva­vé sousto mu vyrvu z úst, ohyzdné oběti z jeho zubů. Tak bude i on zachován naše­mu Bohu, stane se v Judsku pohlavárem a Ekrón bude jako Jebúsejec.“ (Za 9,6-7)

     Pavel píše Titovi 1,12: „Jeden z nich, je­jich vlastní prorok, řekl: Kréťané byli vždyc­ky lháři, zlá zvěř a líná břicha.“Píše také o nebezpečí, ve kterém se ocitl v Efezu: „Jestliže jsem v Efezu bojoval se šelmami podle člověka, co mi to prospěje, jestliže mrt­ví nevstávají? Jezme a pijme, neboť zítra zemřeme!“ (l K 15,32) V jednom překla­du je k tomu poznámka: „Říká se, že divá zvěř je obrazem zuřivých, nepřátelských lidí, kteří ohrožovali Pavlův život, jak to o Efezských řekl jeden písmák té doby –že se z lidí staly divoké šelmy.“ Falešné proroky a bludaře z židovstva nazývá Pavel psy (Fp 3,2).

     Jasným Božím napomínáním jsou nepokoje mezi národy a stoupající ne­jistota na poli hospodářství, zejména v zemědělství, a politická celosvětová nestabilita. Neměli bychom to přehlížet, ale s otevřenýma očima přijímat Boží na­pomínání i pomoc.Ta pomoc se jmenuje Pán Ježíš Kristus. Jako Jeho následov­níci máme povinnost své bližní upozor­ňovat na znamení doby a na to, že Pán Ježíš se brzy vrátí. „Sestoupí jak déšť na posečenou louku, jako vláha svlažující zemi. … Země bude oplývat obilím, jež se bude vl­nit i po vrcholech hor, jeho klasy budou jako libanonské cedry, obyvatelé měst pokvetou jak bylina země.“ (Ž 72,6.16)

     Kdo duchovně hladoví, kdo vnímá prázdnotu života, smí přijmout pozvá­ní k Pánu Ježíši, který se sám nazývá „Chlebem života“. Kdo Jej přijme, ne­bude na věky lačnět, ale bude mít s Ním a v Něm sytost plného života.

N.L.

¹ 20 Minuten, 13.05.08

Převzato z časopisu Volání uprostřed noci č. 07-08/2008

     Spor o Boží jméno se dnes vede v jedné holandské obci, kde katolický biskup chce jméno „Bůh“ přejmenovat na „Alláh“. Co z toho vyplývá?

V jedněch novinách stálo: „Katolický biskup Tiny Muskens z ho­landské Bredy se postaral o roz­ruch provokativním nápadem. Chce, aby jeho ovečky nazývaly Pána Boha Alláh. Pánu Bohu je to jedno, jak mu lidé říka­jí, zdůvodňuje svůj nápad 71letý kněz. Vždyť Alláh znamená také prostě Bůh. V Indonésii se při mši místo Bůh říká Alláh. Předseda protestantských církví Holandska, Gerri de Fijter, však pro tako­vou argumentaci nemá žádné pochopení: Tady přece nejsme v Indonésii.“¹

Když však je to Pánu Bohu jedno, jak mu lidé říkají, proč by se nemělo zůstat při dosavadním oslovení? Proč chce biskup v křesťanské zemi Pána Boha oslovovat Alláh? Proč nenavrhne, aby všichni muslimové v křesťanském Ho­landsku oslovovali Pána Boha tak, jak je to v Holandsku zvykem?

Jeden misionář v Jižní Americe, kde se mluví španělsky, oslovuje Pána Boha „Dios“, v Itálii „Dio“, v Maďarsku „Isten“. Latinsky se Pán Bůh oslavuje vě­tou „Sólo Dei Gloria!“ Proč však, pokud se jedná o Alláha, zůstává se v každém jazyku při tomto jménu a proč se neo­slovuje jako Pán Bůh jazykem té které země? Pokud je Alláh Bůh, měl by se v Německu oslovovat Gott, ve Španěl­sku Dios, v Maďarsku Isten, ale musli­mové ve všech zemích zůstávají při oslo­vování svého boha u jména Alláh.

Nejde zde tedy o jazykovou, ale o du­chovní interpretaci. Z toho je vidět, že Alláh nemá nic společného s Bohem Bible, není s Ním identický, jde skuteč­ně o dva různé bohy.

Je Pánu Bohu opravdu jedno, jak Jej nazýváme? Hospodin je a zůstává ten Věčný, který se zjevil v Pánu Ježíši Kristu a v Něm je pro nás dostupný. V Pánu Je­žíši jako „Emmanueli“je Pán Bůh s námi (Mtl,21-23). Kdo se modlí ve jménu Pána Ježíše, modlí se vyslyšitelně ( J14,13-14; 15,16; 16,23), a kdo vzývá jméno Pána Ježíše, je zachráněný, spasený (Ř 10,13).Mimo Pána Ježíše není absolutně žádná jiná možnost spásy: „A v nikom jiném není spasení, protože lidem není dáno jiné jméno pod nebem, v němž bychom měli být spase­ni.“ (Sk 4,12)

Jméno Pána Ježíše stojí výslovně nad každým jiným jménem, které se užívá v jakémkoliv náboženství, není jiného jména, jímž bychom se mohli dovolat nějaké vyšší instance. V Ef 1,21 čteme: „… vysoko nad každou vládu, mocnost, moc i panství, i nad každé jméno, které je jmeno­váno nejen v tomto věku, ale i v budoucím.“  Boží vykupující moc se zjevuje a udílí ve jménu a skrze jméno Pána Ježíše: „A ta­koví jste někteří byli, ale jste omyti, nadto posvěceni, ano, ospravedlněni jménem Pána Ježíše a Duchem našeho Boha“ (l K 6,11)Je to přikázání nebeského Otce, aby­chom věřili ve jméno Jeho Syna Pána Ježíše Krista, protože jedině skrze Něho máme k Otci přístup: „A to je to jeho při­kázání, abychom uvěřili jménu jeho Syna Ježíše Krista a milovali jedni druhé, jak nám dal přikázání.“ (l J 3,23) „Tyto věci píši vám věřícím ve jméno Božího Syna, abyste věděli, že máte věčný život, a abyste věřili ve jméno Božího Syna.“ (l J 5,13)

Není nic horšího, než jméno Pána Je­žíše zapřít, i když právě to se bude v po­sledních časech dít. O tom píše Petr ve svém druhém listu 2,1: „Mezi lidem však bývali i falešní proroci, tak jako i mezi vámi budou falešní učitelé, kteří pokoutně zave­dou zhoubné sekty. Budou zapírat dokonce i Panovníka, který je vykoupil, a tak na sebe přivádějí rychlou záhubu.“

Už ve Sta­rém zákoně vystupovali falešní proroci a v prvotním křesťanství tomu nebylo jinak. Tento fenomén vystoupí obzvlášť silně v posledních časech jako „falešní učitelé“. Právě v zemích s křesťanskou tradicí, v nichž po staletí požehnaně působilo evangelium o Ježíši Kristu, se jméno Pána Ježíše zapírá, otevírá se prostor pro pohanská náboženství, agnosticismus, ba atheismus jako nikdy dříve. Ne nadarmo chválí Pán v listu do Pergamu tamní církev: „Znám tvé skut­ky i to, že bydlíš tam, kde je Satanův trůn, a že se držíš mého jména a nezapřel jsi moji víru ani v těch dnech, kdy byl Antípas, můj věrný svědek, zabit u vás, kde by dlí Satan.“ (Zj 2,13; srov. 3,8)

Satanův cíl je působit, aby se zapíralo jméno Pána Ježíše. Je proto především třeba držet se jména Ježíš, nezapírat je, i kdyby to mělo vést k mučednické smrtí jako u Antipa, zmíněného ve Zj 2,13. Satanem řízený světový systém bude totiž v posledních časech zejména zaměřený proti tomu spásnému jménu nad každé jméno – Ježíš, Boží Syn. Není nic divného, že satan sám bude usilovat o božské uctívání (srov. např. 2Te 2,3-4).Každý však, kdo vyzná jméno Pána Ježíše před lidmi, přináší tak Hospodinu oběť díků: „Skrze něj tedy přinášejme Bohu neustále oběť chvály, to jest ovoce rtů, vyznávajících jeho jméno.“ (Žd 13,15)

Na tomto pozadí je pobouření v Bredě opodstatněné a blaze těm, kdo se takto bouří.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                            N.L.

¹20 Minut (švýcarské noviny), 17.8.2007

                                                                   Převzato z časopisu Volání uprostřed noci č. 07-08/2008

   To řekla známá švýcarská spiso­vatelka dětských knih Federica de Cesto (70). Už vydala přes 80 knih. Patří mezi nejoblíbenější au­torky knih pro mládež v německé ob­lasti. V roce 1994 napsala svůj první román pro dospělé „Stříbrná mušle“. Tato v Itálii narozená spisovatelka žila v šesti zemích a nakonec se usadila ve Švýcarsku.

  Proti této výpovědi autorky dětských knih můžeme postavit větu nejednoho kazatele biblické zvěsti: „Smrt není tečka. Je to dvojtečka.“ Smrtí všecko nekončí, ale dle Žd 9,28 je zde pokra­čování: „… tak byl i Kristus jednou obě­tován, aby vzal na sebe hříchy mnohých, a těm, kdo ho očekávají, se podruhé ukáže bez hříchu, aby je spasil.“

Po smrti nastane pro každého člově­ka konečný Boží soud.Bylo by špatné, kdyby lidský život nedosáhl cíle, Pánem Bohem určeného, kdyby„ta poslední věta zůstala nedopsaná“.

Věta paní Cesto nám připomíná, že každá smrt je předčasná, že život nebyl úplně dožit, zdá se, že ta určitá, podstat­ná tečka schází.

Nejstarší člověk, který kdy žil, byl Metúšelach (Metuzalém): „Všech dnů Metúšelachových bylo devět set šedesát de­vět let, a umřel.“ (l M 5,27) Kdybychom se ho tehdy v těch jeho 969 letech zepta­li, jestli by ještě rád žil dál, jistě by řekl: „Samozřejmě. Je ještě tolik toho, co bych rád vykonal, čemu bych se ještě rád naučil. Dávno nejsem dokonalý. Docela rád bych žil ještě jednou tak dlouho.“

Život není plně dožitý, pokud schází ta nejdůležitější věta. Tu nám přinesl Pán Ježíš, když umíral na kříži na Golgo­tě. Řekl tu nejslavnější větu všech dob: „Dokonáno jest!“ (J 19,30)

Je to zároveň ta nejúčinnější, nejpů­sobivější věta, který kdy byla řečena.Je to dokončení a závěrečná tečka k nadě­ji na vykoupení našich duší. S Pánem Ježíšem a s tím, co pro nás dokonal, dosahujeme toho nejblaženějšího cíle svého života v hledání spasení. Už žád­ná otázka nezůstává bez odpovědi, pryč je nejistota, nezbývá nic nedokončené­ho.„Hleďme na původce a dokonavatele víry Ježíše, který pro radost, jež ležela před ním, podstoupil kříž nedbaje na han­bu a posadil se po pravici Božího trůnu.“ (Žd 12,2)

Krátce před svou smrtí řekl známý apoštol Pavel: „Bojoval jsem dobrý boj; běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. Nakonec je pro mě připravena koruna spravedlnosti, kterou mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce; a nejen mně, ale i všem, kdo si zamilovali jeho příchod.“ (2 Tm 4,7-8)

Pavel se nemusel obávat, že něco pro­meškal, že „poslední větu nedopsal“. Obrátil se k Pánu Ježíši a nikdy se od Něho nevzdálil. Zachoval si víru v Něho a podle toho žil a sloužil.

Pán Ježíš je ta závěrečná tečka na cestě hledání Pána Boha.Kdo se k Němu obrátí, toho věč­ná spása a vykoupení jsou dopsány až do konce.

N.L.

 Převzato z časopisu Volání uprostřed noci č. 07-08/2008